Jak moc dlouhé je být každý den od rána do večera být doma zavřený? Zrovna pro člověka, který je rád v práci se zvířaty a má rád přírodu? Je to moc těžké zvlášť, když nesmíš ani do práce.Asi po týdnu, kdy jsem byla zavřená doma jsem vylezla ven. V podstatě bylo všechno stejné, ale na druhou stranu jiné.Místo, aby se lidé pohybovali ve městě bylo město tiché a nikde nebylo vidět ani človíčka. Zatímco, když člověk vyrazí do lesa nebo do pole prostě pryč z města vidí všude tuny lidí, kde by normálně nebyli. To by nebylo až tak děsivé. Více než lidi a celý koronavirus mě děsí lidé v rouškách. Nevím, proč, ale přijdou mi jako děsivý marťané z jiné planety.
Ale zpět k tomu dni. Bylo divné být zase venku. Vzduch se zdál stále stejný, ale byl jiný. Všechno bylo nějakým způsobem jiné.
Byla jsem nicméně venku, kvůli němu jedinému člověku, který se rozhodl zlepšit mi náladu a po hodině dohadování jsem konečně vylezla ven. Konečně jsem byla volná. Volná v lese. Cítila jsem všude kolem sebe vítr a sluneční paprsky na své tváři. Připadala jsem si naživu. Tak moc naživu jako nikdy. Venku začínala růst tráva a kvést květiny a všude okolo zpívali ptáci. Krajina se začala probouzet do jara. A my jsme museli být zavření kvůli té šílené karanténě. Ten den byl vskutku úžasný. Byla jsem šťastná a můj kamarád mě pozoroval a vypadal taky šťastně. Vylezli jsme na vyhlídku a rozhlíželi se na louku. V tom mě přepadl z celé té situace smutek. Obejmul mě a já se hned cítila šťastnější když jsem si položila hlavu na jeho rameno a jen jsem cítila tu vůni jara a pomalu zavřela oči. Sluníčko mě hřálo a svítilo na mé vlasy. Byla jsem zase trochu šťastná.
Šli jsme se trošku projít je paradoxem, že jsme potkali spoustu lidí a všich
ni si nasazovali roušky jen, když se míjeli s dalšími lidmi. Tak jsme šli a šli a byli jsme spokojenější. Po tak dlouhé době být venku byl pro mě i ten vzduch smrtící. Nicméně na jedné louce už jsem to nevydržela a rozběhla se, roztáhla ruce a vnímala jen sebe a svět kolem, který nebyl tak hrozný a hlavně v něm nebyl ten prokletý virus.
Později jsme došli do vesnice, kde bylo opuštěné dětské hřiště. On uviděl houpačku a řekl jen : „Tak pojď!“ Šli jsme na houpačku sedli jsme si a začali se houpat. Bylo to krásné jako, když letíte vzhůru do oblak a problémy ani nic neexistuje. Chytili jsme se za ruce. Cítila jsem se dokonale šťastně s člověkem, kterému věřím a který mě jen tak nehodí přes palubu. Usmáli jsme se na sebe. To co jsme věděli my dva nevěděl nikdo. A nikdo také neví jak jsem byla v tom okamžiku šťastná. Svoboda je prostě něco krásného. Něco co je potřeba si užít.
Avšak každá pěkná chvíle jednou pomine a i tato pominula. Večer jsem opět seděla na své posteli, ale cítila jsem se jinak. Cítila jsem se odhodlaně. Byla jsem odhodlaná ten virus přežít. Byla jsem odhodlaná se s ním vydat ještě na další místa a zažívat další dobrodružství. Ale uvidíme snad není všem dnům konec.