Ten den jsem byla strašně smutná a neměla jsem daleko k zhroucení.Moje máma byla v nemocnici a já jsem myslela na smrt.Byla jsem zrovna na internátu na mojí škole Palacké.
Večer, když jsme se dívali na nějaký nudný film a já už to nevydržela bylo mi smutno, když jsem si vzpomněla na to, že za nedlouho budu daleko od mých milovaných kamarádů a koní.Dívala jsem se z okna a přitom se dívala jak padají kapky deště na zem.A najednou mi proběhl celý můj dosavadní život před očima veselé i smutné vzpomínky.A jak pršelo i mě padali slzy veliké jak hrachy.Zamyslela jsem se a pořád se mi chtělo brečet a venku se schylovalo k bouřce.Přesně popisuje mou náladu pomyslela jsem si.Potom potichounku klapli dveře a přišel náš zástupce ředitele.A ptal se mě, kde sem, že si učitelka dělala starosti.Když mě uviděl brečet ptal se co je a já řekla, že nic.Zeptal se zda má zůstat, ale já chtěla být sama.Proto jsem odešla do svého pokoje, kde nikdo nebyl.A tam jsem se taky zhroutila, když mě šel zkontrolovat a potom přišla i naše třídní.A zavolala mojí babičce ať přijede.Ta přijela a řekla mi ať se zbalím a,že se zítra stěhujeme na druhý konec Republiky.To jsem se zhroutila už zase a prosila jsem učitelku ať mě tam nechá.A ta mi pomohla.
Hádejte jestli se to stalo ať tomu věříte nebo ne!
Tohle je recept nikdy se nesnažte zhroutit a nevzdávat něco bez boje!
